MUDr. Jana Crhová, dětská praktická lékařka

Jaká byla vaše cesta k medicíně? Bylo to jasné rozhodování?

U mě byla cesta k medicíně velmi dlouhá.Myšlenka, že bych chtěla být lékařkou se zrodila snad již v dětství a dlouho jsem neměla odvahu ji vyslovit nahlas. Po gymnasiu ve Frýdlantu nad Ostravicí jsem si vyzkoušela mnohé profese od dělnické v továrně, přes učitelství prvňáčků a pomocné práce v nemocnici. Tyto jsem již absolvovala v Brně v Dětské nemocnici na infekčním oddělení. Domnívám se, že setkání se správnými lidmi v pravou chvíli mě poté velmi ovlivnilo, posílilo a utvrdilo v rozhodnutí. Zde byla mým velkým vzorem, rádkyní a oporou paní doktorka Eliška Žarošská. Pracovala tehdy a dosud pracuje jako vedoucí lékařka oddělení JIP na dětské infekční klinice.

Proč jste se rozhodla právě pro dětské lékařství?

Jako malé dítě jsem byla vážně nemocná a pamatuji si dodnes na tu radost, když jsem jela z nemocnice domů zdravá. Byl to takový intenzivní pocit, který mě poté provázel všemi dalšími životními etapami, že musím něco vrátit.

Jací jsou malí pacienti? Máte víc práce s dětmi nebo jejich rodiči?

Malí nebo velcí pacienti, dospělí…. nemyslím na rozdíly mezi nimi. Dítě je přirozené. Je rozdíl mezi pacientem, který své stesky umí popsat a vyjádřit a mezi malým miminkem, které jen usilovně pláče. Pediatr se musí i v tomto případě umět správně rozhodnout. Každý i malý úspěch, když se dítě vrátí na kontrolu zdravé, je pro mě velkou posilou pro další práci. A samozřejmě, že i do kontaktu s rodiči je potřeba dát určitou energii. Vše pomalu a opakovaně vysvětlovat, protože člověk, který prožívá starost, přemýšlí v jiné rovině.

Co považujete za svůj největší lékařský úspěch ?

Největší lékařský úspěch – jistě každý v naší profesi prožije úspěchy malé, větší ale i prohry. Je to mnohdy souhra mnoha okolností a ne vždy můžeme konečný výsledek stoprocentně ovlivnit. Dodnes si ale vždy vzpomenu, když přijde předškolní dítě s bolestmi břicha, na svoje začátky v okresní nemocnici. Krátce po promoci, kdy jsem ještě měla velmi málo praktických zkušeností, jsem ve službě přijala dítě s bolestmi bříška. Měla jsem podezření na zánět slepého střeva a opakovaně jsem volala chirurgy ke konsiliu. Byla jsem ujištěna, že se u malého pacienta nejedná o nic vážného. Tehdy jsem u postýlky strávila celou noc a nedalo mi to a volala jsem chirurgy opakovaně. Nakonec bylo dítě operováno pro velký zánět slepého střeva a pobřišnice. Dodnes mi zní v uších slova starého zkušeného chirurga, který mně, tehdy lékařce po promoci, děkoval , že jsem byla tak neodbytná. Dítě se uzdravilo.

Bojujete se zdravotními pojišťovnami?

Každá profese je určitým způsobem výjimečná a potřebná. Musím říci, že za 13 let, kdy pracuji, nerozumím tomu, proč je naše práce tak podhodnocena. Není to samozřejmě otázka zdravotních pojišťoven, ale chybně nastaveného celého zdravotního systému v naší zemi. Mám dojem, že společnost se za 15 roků od změny poměrů posunula směrem ke kapitalismu, ale ve zdravotnictví jako by bylo vše zakleto kouzelným proutkem v době minulé. Nepodařilo se zviditelnit cenu práce lékaře pro pacienta. Přitom jsme mohli kopírovat hned u sousedů v Rakousku, kde je zdravotní systém dlouhodobě nastaven a odzkoušen. Je mi samozřejmě nepříjemné, když dostávám za práci zaplaceno s 50 denním i delším zpožděním a musím si finančně vypomáhat na provoz ordinace z rodinných zdrojů. Tento stav je jistě dlouhodobě neudržitelný a nelze donekonečna spoléhat na morálku zdravotníků.

Na co byste se ráda zeptala současného ministra zdravotnictví pana Ratha?

Ráda bych se zeptala, kdy bude systém zdravotnictví uveden do rovnovážné situace.

Jak rozdělujete svůj čas mezi lékařskou praxi , rodinu , sport a osobní záliby?

Lékařskou praxi od osobního života se mi nepodařilo zcela oddělit. Volají mi rodiče i po ordinačních hodinách, a tak jsem vtažena do trápení mých pacientů po celý den. Je ale nezbytné, aby lékař uměl oddělit práci a soukromí, aby poté v obojím mohl fungovat naplno. Manžel jako chirurg je časově v práci velmi vytížen a o to více si vážíme společně prožitého volna. Rádi jezdíme do mých rodných Beskyd, kde jsou velké příležitosti jak pro turistiku, jízdu na kole i zimní sporty. Neustále se vracíme ve všech ročních obdobích na hřebeny moravsko slovenského pomezí s nádhernými výhledy.

Máte do budoucna nějaký konkrétní profesionální cíl?

Konkrétní profesionální cíl do budoucna mám, ale jde zatím jen o myšlenku, kterou bych zatím nerada vyslovovala a zveřejňovala.

Děkujeme za rozhovor

Michal Šmoldas